V minulém příspěvku jsem zmiňoval, že se těším na zimní souhvězdí, která se k ránu derou na oblohu. No těšil jsem se hodně, tak jsem obětoval jednu noc a strávil ji celou venku až do brzkého rána.
Pozorování zimních souhvězdí v této době s sebou přináší nespornou výhodu vychutnat si krásu zimní oblohy za příjemných teplot. Žádné zmrzlé nohy, ruce, prostě všechno, žádný problém s technikou (baterie nefungují). Jediným problémem je, že pozorování začíná kolem 1:00 a končí před východem Slunce.
Naspal jsem si přes den a pak večer do půlnoci, načež jsem vyrazil směrem k novému stanovišti. V Brně bych s hledáním tmavé oblohy nepochodil, takže jsem jel někam dál. Nakonec jsem vybral ověřený směr ke Znojmu. Už jednou jsem v těchto lokalitách zkoušel štěstí, ale tehdy to nevyšlo kvůli mlze a relativně nízkým teplotám. To bylo u Oleksovice, resp. Miroslavi. Nyní jsem jel do stejné oblasti, ale na opačnou stranu silnice 53 - mezi pole u Mackovic.
Rovnou musím říct, že vše vyšlo krásně. Obloha čistá, vítr žádný, teplota krásných 16° C, pozorovací místo odlehlé, ale dobře dostupné, žádné vyrušení.
Kolem 1:15 jsem přijel mezi pole, která už byla sklizená a zoraná (poslední story s divočákem jsem měl stále v hlavě). Zaparkoval jsem tak, abych otevřel kufr směrem k východu, kde se mělo odehrávat vše podstatné. V tuto dobu bylo souhvězdí Býka již dostatečně vysoko, Plejády tím spíš. Orion postupně vycházel nad horizont, k vidění byly zatím jen jeho hvězdy Betelgeuse a Bellatrix.
Rychle jsem přešel k zarovnávání dalekohledu, kde jsem se setkával s klasickými obtížemi. Těžko se zaostřovalo, motor kolísal při sledování driftingu. Abych blíže popsal, jak takové kolísání vypadá. Aniž bych cokoli měnil. Motor střídavě divoce nestíhá, jde ideálně, načež zase předbíhá - to vše v různých intervalech, různých okamžicích, atp. Doufám, že je to způsobeno napájením a případný upgrade na kvalitnější zdroj problém vyřeší.
No chtěl jsem přejít co nejdříve (čím jak spíš :-) k focení, protože baterie nevydrží věčně. Bylo třeba ještě drobných korekcí zarovnání, ale nakonec jsem spustil první sérii snímků. Doufal jsem, že budu schopný jít s ISO někam k hodnotě 800 a časům blízko k 60 s. Realita? Spokojit jsem se musel s 20 s a ISO vyšvihnutým na 3200. Důvodem bylo právě ono kolísání motoru (napájení), protože i během těch 20 s a 5 snímků bylo střídavě vidět snímek, který byl ideální a vzápětí rozmazaný jedním či druhým směrem. Kromě toho jsem pozoroval, že objekt pomalu ale jistě uhýbá směrem k severu, takže moje zarovnáním nebylo ideální. Ale komu na tom záleží, když stejně není schopen mít konstantní rychlost.
Velkým pozitivem večera (rána) bylo vyhledávání objektů. Kdykoli jsem přecházel mezi objekty, našel jsem objekt na první dobrou.
Focení probíhalo po 5 snímcích s 20 s expozicí, které byly občas proloženy korekcí rychlosti. Celkem jsem měl cca 60 snímků a doufal jsem, že alespoň 30 by mohlo za něco stát. Finálním výběrem prošlo jen 7 snímků. Nafotil jsem pak ještě 20 dark snímků, 20 bias snímků, abych mohl konečně použít Deep Sky Stacker pro odstranění šumu.
Při pozorování videí s návody na editace astrofotografií, kde autoři zmiňují jejich zdrojová data, např. 60 snímků s 210 s expozicí, ISO 800, si připomenu, jak amatérská moje technika zatím je. Ale pár tipů se pochytat dá.
Výsledný obraz u mě pak vypadá takto:
Kromě šumu, kterého je všude dost, vylézá místy i mlhovina, o které mělo celé focení být. Nemám ale nashromážděných dostatek dat, aby byla vidět celá krása Plejád, včetně její mlhoviny.
Focení Plejád skončilo zhruba kolem 3:30. Tou dobou vystoupal Orion už dost vysoko, abych si troufl na fotku jeho mlhoviny. S umírajícím napájením motoru a slabým zarovnáním jsem neměl velká očekávání. Zamířil jsem na jasnou oblast ve spodní části souhvězdí, nastavil hodnoty focení a čekal na první snímek oblasti, kde by se údajně měla vyskytovat snad nejslavnější mlhovina - Mlhovina v Orionu (M42).
Co jsem viděl pro mě bylo zmíněným překvapením. Moje první slova po spatření výsledku byla: "To si děláš prdel...". A co že jsem to viděl?
Bez jakýchkoli editací na mě vyskočilo toto a to jsem prostě nečekal. Myslel jsem, že obrázky mlhoviny kolující po internetu jsou už hodně editované a ne, že je možné vidět její krásu už první fotografií.
V euforii jsem nastavil program, aby provedl co nejvíce fotografií, dokud umírající motor nevypoví službu úplně. Z cca 20 fotografií jsem nakonec vybral jednu, viz výše. Neměl jsem tedy co stackovat, proto jsem provedl jen rychlé úpravy.
Dechberoucí.
Odjížděl jsem s pocitem uspokojení. Ani mizerné zarovnání, ani kolísající motor, ani nic dalšího - vše už leželo ve stínu této fotografie.
Díky těmto dvěma objektům - M45 (Plejády) a M42 (Mlhovina v Orionu) - jsem se dostal už na celkový počet 4 objektů Messierova katalogu (který čítá 110 položek).
Moje finální editace jsou plné šumu a to důsledkem slabých dílčích fotografií. Nemůžu si zkrátka dovolit dlouhé expozice, které jsou potřeba pro nižší hodnoty ISO. Nejbližším cílem pro mě tedy bude, jak získat stálejší zdroj pro motor, případně silnější motor.
