Od posledního focení uplynul měsíc a za celou dobu stálo počasí za prd. Touha přidat další hodiny k předchozímu objektu (M42) ale byla velká a tak jsem vyrazil, i když jsem věděl, že to na moc dlouho nebude. Páteční večer sliboval vyjasnění jen na pár hodin - chvíli to vypadalo, že do půlnoci, pak do 22. hod, pak do 1. hod. Ale mělo být jasno a to bylo nejpodstatnější.
Podařilo se mi vyjet kolem 18:20, na místě jsem byl po 19. hod a kolem 20:00 jsem už začínal štelovat záběr. Jednalo se o premiéru nové trakční baterie. Rád bych ji nechával v autě, ale nebyl jsem si úplně jist, jak to bude probíhat s novým zdrojem a vším, co jsem si vyráběl, tak jsem ji hodil na tašku, do pole kousek od auta.
Zábava bylo také skládání stolku. Připadal jsem si jako v grotesce, jak se mi smýkal v rukách a protáčel a neustále rozpadal. S pomocí pár peprných slov se ale nechal přesvědčit. Poznámka: Stolek s těmito nohami není vhodný na zledovatělou zem. V podstatě si jezdil, kam chtěl, dokud nenarazil na nějakou překážku.
Během čekání na poslední testovací snímek jsem si všiml, že k poli odbočuje auto - doufal jsem, že jen zastaví na kraji a pojede zpět - jelo však dál. Bylo mi jasné, že pojede kolem a že se nejspíš i zastaví. Odbočil dokonce úplně do mojí uličky, aby si na mě posvítil. Už jednou se mi něco podobného stalo, byl jsem tedy nervózní jen trochu, doufaje, že se jedná o podobnou situaci. Pán vystoupil z auta a pozdravil. Jak jsem se dozvěděl, tak šlo jen o kontrolu revíru, potažmo pozemků, jestli se zde neděje nějaká pytlačina nebo nějaká nekalá aktivita na pozemku. Jakmile jsem ho ujistil, že jen fotím, rozloučil se a odjel.
V 20:20 jsem spustil plán focení - poprvé pomocí AstroPhotography Tool - a usedl do auta ke svačině, čaji a seriálu. Vše vypadalo dobře, až do nějaké 21. hod. Vyrušil mě zvuk PHD o ztracené hvězdě. Vykoukl jsem z auta, abych zjistil, že jsem dofotil - obloha byla zatažená. V naději, že by se mohlo vyjasnit, jsem ještě 20 minut čekal. Opravdu se vyjasnilo. Rychle jsem znovu najel na cíl a spustil expozice. Nestihla se dokončit ani první a oblačnost opět nastoupila. Tentokrát jsem už nečekal a začal balit.
Už při vybalování jsem při chůzi po poli pozoroval, že pole je sice zmrzlé, ale lehce se boří. Před odjezdem jsem naházel vše do auta, usedl za volant a dal se k odjezdu. Jenže, nic. Kola se točila, auto stálo. Zaparkováno jsem totiž měl tak, že jsem stál napříč cesty (abych kryl sestavu před větrem, ale nakonec "foukalo" z druhé strany - d'oh) se zadními koly na kraji pole a předními na cestě s namrzlým sněhem. Během stání se zadní kola zabořila a přední kola prokluzovala na ledu. Trochu jsem znejistěl, ale začal jsem vymýšlet své možnosti.
Předpovídaje možné problémy se sněhem (i když kolem nebyl skoro žádný, až na namrzlou cestu) jsem s sebou bral i řetězy. Mohl jsem také zkusit odstranit led pod předními koly. Možná bych se i dočkal další návštěvy :-). Ale vzpomněl jsem si na jednu lekci od svého táty, kdy se se zabořeným autem dostal ze sněhu rozhoupáním. Cítil jsem, že auto lehce popojelo, ale asi jen o pár centimetrů. Takže jsem se takto opakovaně rozjížděl a povoloval a postupně nabíral větší sílu zhoupnutí. Najednou bylo cítit, že už by to šlo. Šlápl jsem na plyn a s hrabáním se konečně dostal z pole pryč na lepší cestu. Celé to trvalo asi minutu, maximálně dvě, ale bylo to pro mě dost dramatické :-). Díval jsem se pak ještě, co se vlastně stalo, a potvrdilo se mi, že auto se opravdu zadními koly bořilo.
Byl to příjemný večer, teplota ideální - kolem 0°C, v podstatě bezvětří, bez mlhy, bez Měsíce, jen ta obloha mohla vydržet dýl....
Fotek mám 14x2 min., ale doufám, že se počasí umoudří a brzy přidám další. Zatím to ale nevypadá...
