Spánek nutný

Tento příspěvek píšu se značným zpožděním. Ale je důležitý, protože jsem vyzkoušel "nové" místo. Opět to bylo u Mackovic, ale tentokrát jsem zajel hlouběji do pole.

V období sucha, které vládlo více než pět týdnů, to v poli není ideální. Než jsem přejel potřebných více než 1,5 km, bylo auto samý prach. A proč jsem měnil místo? No už jsem se tam necítil úplně bezpečně, protože téměř pokaždé se někdo stavil.

Co se objektu týče, nadchnul jsem se fotkou Mlhoviny Iris. Jejím problémem v dané době je nutnost přeložení montáže po přibližně hodině focení. Ale co - nedá se jinak (pokud chci fotit zrovna Iris).

Během focení jsem tentokrát neplánoval sledovat seriál, protože jsem byl dost unavený a rozhodl jsem naspat, co půjde. To se mi podařilo a třikrát jsem si zdříml zhruba na hodinu.

Odjížděl jsem kolem 4. hod. a ve spánku pokračoval doma. Zpracování dat zatím nemá smysl. Jedině že bych ještě něco přidal, ale s tím, jak si teď hraji s kolimací, počkám, až se mi vše podaří vyladit, aby výsledek stál za to.

Kolimace - můj nový postrach

Stal jsem se majitelem Newtonu. Tím se mi objevila nová noční můra - kolimace. Nejprve jsem si hrál jen s primárním zrcadlem a při příjezdu na stanoviště jsem vždy doladil jeho kalibraci. Pak jsem však zjistil, že by bylo třeba poladit sekundár a tady to šlo vše z kopce...

První nemilostí bylo, že jakmile jsem začal ladit sekundár, jeden z šroubů se protáčel. Bál jsem se nejhoršího, totiž že budu muset převrtávat závit, ale nakonec jako zázrakem pomohla jen výměna šroubu za jiný. Když jsem si ale takto rozhodil sekundár, tak jsem jej musel zase dávat dohromady. Podle pohledu do fokuséru mi ale přišlo, že je moc venku a potřeboval by posunout více dovnitř. Nevím, jestli to tak má být nebo ne, ale zkusil jsem to. Musel jsem pak ladit i jeho správné natočení, ale zatím nedokážu říct, jestli jsem uspěl nebo ne.

Každopádně vím, že jakmile jsem takto posunul sekundár více dovnitř, nešlo mi zaostřit. Výtah nešel dostatečně vysunout. Tady mě napadlo, že zkusím "posunout" primár a to tak, že jej budu postupně posouvat dál od sekundáru. Ale to nepomohlo, tak jsem zase začal posouvat sekundár více ven. I tak mi ještě do zaostření kousek chyběl, načež jsem zjistil, že pomohlo posunutí primáru, ale opačným směrem - tedy blíže k sekundáru. Zpětně mi také dochází, že jsem vše zkoušel včetně nasazeného koma korektoru, což zřejmě může způsobovat věci, kterým (zatím) nerozumím. Každopádně ve finále jsem byl schopný zaostřit, ale jsem si jistý, že pozice sekundáru není správná.

Rád bych si vše ověřil, ale nemám kolimační okulár a provizorní náhrada se mi moc neosvědčila. Chystám se na výrobu vlastního a snad se pak doberu dobrého výsledku.

Test v poli na hvězdách se nezdál být nějak fatálně špatný, ale perfektní obraz bude asi otázkou perfektní kolimace, o což budu usilovat v dalších dnech.

Kolimace pro mě byla (je) velkou výzvou - počáteční oťukávání přešlo v nutnost řešit složitější úkoly a rozhodně jsem se necítil komfortně. Doslova jsem se bál, co vše můžu zprasit a jak bude vypadat obraz, který mi z dalekohledu poleze. Celkově jsem si připadal jako bych pracoval na zneškodnění bomby. Ale ukázalo se, že zbytečně. Zatím jsem snad nezpůsobil nic, co by se nedalo zase napravit a chce to jen zkušenosti. Zkušenosti, které nezískám jinak, než že budu zkoušet a dívat se, jaký to mělo efekt.

https://starizona.com/tutorial/collimating-a-newtonian/

http://web.telia.com/~u41105032/kolli/kolli.html

Za temnou oblohou - část I.

Kdyby mi někdo na začátku roku nebo i prázdnin řekl, že se ještě v jejich půli podívám do Národního parku Poloniny, věřil bych mu jen těžko. Jedno pondělí se však ozval kamarád, jestli s nimi nechci zajet do Tater. Už delší dobu jsem si pro sebe říkal, že dovolenou na Slovensku bych někdy v brzké době rád, tak proč ne hned. S dětmi by to bylo těžké, ale pánská jízda, to je něco jiného.

Hned se mi však hlavou začal honit rozšířený plán. Od Vysokých Tater to na východ Slovenska není už tak daleko. Jsou to sice pořád víc jak dvě hodiny, ale to je stále o dost méně než osm.

Cestou jsem kolegům tuto myšlenku nadhodil a nebyly vyloženě proti. Vše bylo rozhodnuto po prvním zdrcujícím treku, který nás zanechal nepohyblivé. Tak jsem se tedy shodou všemožných náhod ocitnul v sobotu večer za krásné a jasné noci v NP Poloniny u obce Runina.

Nebral jsem s sebou žádnou montáž ani dalekohled. Jen stativ a bratrův Nikon D600 a 35mm objektiv f/1.8, pomocí něhož jsem začal fotit panorama.

Už fotky za soumraku ukazovaly, že obloha bude opravdu krásná. Dojem kazila jen rozsvícená vesnice. Jak hodina pokročila, bylo zřejmé, že dojem zůstane zkažený, protože světla nezhasla. Důvodem bylo zřejmě probíhající posvícení a lidé bavící se v ulicích.

Bylo však třeba pracovat s tím, co bylo k dispozici. Od zhruba 22:45 jsem začal fotit panorama a skončil po více jak hodině s asi 80 fotkami.

Během noci jsme i jen tak leželi a kochali se nádhernou oblohou. Čas od času přelétl meteor, nejspíše ze začínajících Perseid. Po půlnoci se už dostavila únava a byl čas na návrat do kempu.

Přímo na místě mi obloha nepřišla o mnoho temnější, než jakou ji znám např. z mého oblíbeného místa u Znojma. Vše jsem docenil až v okamžiku, kdy jsem se ke Znojmu opět vypravil. To mi zdejší obloha přišla nějaká moc modrá...

Doma ještě zbývalo panorama složit. Poprvé jsem si také vyzkoušel 360° reprezentaci...

Na závěř asi jen dodám své předsevzetí, že Poloninami to vše jen začíná...